Michna, A.v.& Jaroslav Tuma - Svate lasky labirynth CD

Medium:CD - Rosička Adama Michny obvlažující:
Osobnost Adama Václava Michny z Otradovic je bezesporu feno-ménem české barokní kultury. Obdivujeme šíři jeho záběru ve zdánlivě protikladných polohách. Na jedné straně básník, varhaník a skladatel, na straně druhé měšťan a šenkýř. Ona protikladnost je však jen zdánlivá. Jednak ne-bylo v době Michnově jistě výjimkou, že měšťan – podnikatel měl umělecké nadání, na straně druhé být městským hudebníkem či varhaníkem bylo prestižní postavení i pro váženého měšťana. Zdá se, že nám Michna vystupuje z jakéhosi šerosvitu – světlá postava z temnot dávných věků, o nichž nemáme důkladnějších zpráv jako by byla jednou dimenzí jeho osobnosti, druhým rozměrem je horizontála jeho činností, od umělce k podnikateli a zpět. Je tu však ještě třetí dimenze (a možná spíše první) vertikála jeho víry v Boha. Jasná postava Michnova je tak dobře viditelná a doslova svítí jako na Caravaggiových obrazech.

Nejsou to však protiklady, co na Michnovi přitahuje, spíše syntéza, která z těchto napětí v jednotlivých směrech přináší dynamiku sepětí nebeského s pozemským, Božského s lidským a dávného se současným. Proto se v Michnově přítomnosti cítíme tak dobře, doslova až idylicky. Jeho krédem se zdá být právě toto mnohonásobné sepětí zdánlivých protikladů, jak o tom ostatně on sám svědčí v úvodu k Loutně české, kde svou hudbu charakterizuje: „(...) v svátek, v pátek, v kostele, při stole, jak se líbí v každou chvíli, radostně, žalostně, spasitedlně znící (...)“, stejně jako v úvodu do České mariánské muziky, která inspirovala tuto nahrávku, když říká: „Česká mariánská muzika, radostná i žalostná, v tři díly rozdělená.“ V těchto textech, stejně jako v mnoha dalších básních a písních nejprve rozehrává kontrast, aby jej nakonec spojil svorníkem, zpravidla Boží chvály.

Jsem přesvědčen, že právě v tomto je Michna aktuální pro dnešní den a právě tímto je tak fascinující. Jeho slovo a jeho hudba totiž sjednocuje a přivádí k pokoji. Toto poselství je výsostně křesťanské, protože jedním z ústředních témat křesťanské víry je sjednocení totálně rozdílného – totiž lidství a božství v Ježíši Kristu. To je nejen šerosvit baroka, ale paradox celé křesťanské existence: Když „jest spadla rosička, tolikrát žádaná“, tak „Bůh se nám dnes narodil narozením lidským (...) Učiněn jest děťátkem nestihlý v mocnosti, narozen nemluvňátkem, jenž jest od věčnosti.“

Do takového světa, kde Bůh přijal lidské tělo, už nemůže definitivním způsobem vniknout nesoulad. K mystickému básníkovi Michnovi potom patří zcela samozřejmě dobrý truňk a cinkání sklenic nijak neruší rozjímání o nebeských věcech. Problémem současnosti však je, že jsme ztratili onu syntézu. Ze slavení se stává pijatyka, z kultury konzum, a předmětem našeho uctívání je nezřídka zlaté tele v jakékoli podobě.

Moc nám všem přeji, aby nám poslech hudby Michnou inspirované „až do dna“ pomohl navázat přetržené nitě oněch zdánlivých protikladů a připomenout ony dechberoucí skutečnosti, které činí lidský život tak krásným a vedoucí ke správnému cíli: „A tak k Bohu má dušička se vynese. Čerstvá jako holubička se přinese.“ – „Chval Pána všecko stvoření, plesejte srdce lidská: vypravůjte dobrodiní po světě lidem božská.“ -- P. Stanislav Přibyl

Michnovy sbírky Loutna česká, Česká mariánská muzika a Svatoroční muzika patří jistě k nejvýznamnějším dokladům existence domácí hudební tvorby v barokních Čechách. Navíc představují jakousi syntézu skladeb nejen krásných, ušlechtilých a umělecky vysoce kvalitních, ale zároveň ve své době zřejmě i mimořádně populárních a obecně rozšířených. Co by za to dali dnešní výrobci chytlavých melodií a vtíravých aranžmá, pokud by se vědělo, že jejich hity přežijí staletí? Snažím se vžít do jejich autorského rozpoložení na straně jedné, a také do Michnova světa poezie a hudby na straně druhé. Zdá se mi, že jde o nesrovnatelné kulturní počiny v mnoha ohledech. Ač žijeme v době, kdy víra v Boha a náboženský život zdánlivě nezaujímá pro většinu lidí v blahobytné Evropě žádnou roli v jejich osudech, cítíme jistě všichni, že duch vanoucí z Michnových hymnických skladeb je zakotven kdesi hluboko v nás a zároveň nás i nesmírně přesahuje. Svou vroucností osloví každého, kdo spočine alespoň na chvilku v povznášejícím objetí Michnových lahodných souzvuků.

Českému varhaníkovi přichází tak trochu líto, že skladby českých autorů pro sólové varhany najdeme u nás ponejprv až v průběhu století osmnáctého. Např. od Michny se nám nezachovalo žádné varhanní dílo, ač on sám působil jako varhaník v proboštském kostele v Jindřichově Hradci. Těžko si lze představit, že by pouze doprovázel zpěv a vyhýbal se předehrám, dohrám, mezihrám či potřebnému spojovacímu improvizování. Příležitost hrát na varhany při liturgii i sólově Michna jistě měl. Bývali ale v každých dobách varhaníci, kteří měli ambice předat něco ze své hudby následujícím generacím, i ti ostatní bez podobných ambic. Michna možná patřil k těm, kteří své produkce při liturgii v kostele i mimo ni brali za něco sice potřebného a užitečného, ale nevěnovali svoji námahu na sepisování notiček, spíše ji věnovali čemukoli dalšímu a okolí prospěšnému. Proč se měli trápit a zdržovat se od jiné bohulibé činnosti? Varhaník přece může svoje kousky kdykoli znovu a znovu zaimprovizovat, možná i lépe než minule. Pokud se ale něco mělo zpívat, zejména v ansámblu, tak to už byla jiná. Skladatel musel noty přesně zapsat, jinak by se zpěváčci na jedné harmonii neshodli. V tomto směru byl Michna naopak velmi pilný. Že ale své varhanní produkce nezapsal a nenechal vytisknout, nemůžeme mu tedy mít nakonec za zlé, i když je nám to líto.

U řady skladatelů renesance či baroka vidíme, že styl komponování se velice liší podle žánru. Jinak vypadala hudba pro komorní ansámbly, jinak pro pěvecká uskupení, úplně odlišná je hudba pro klávesové nástroje. Podle mého soudu si lze dost dobře představit, že Michna znal skladby pro klávesové nástroje, jaké byly v jeho době dostupné v různých tiscích nebo třeba opisech. Proto jsem se odvážil sepsat několik skladeb ve stylu, který by mohl být i Michnovi blízký, hlavně ve formách v jeho době nejběžnějších. Témata i harmonická struktura vycházejí z Michnových známých skladeb, ale hlavně z příkladů tehdy oblíbených autorů. Každý zájemce se snadno dopídí, kteří skladatelé, nebo jaké konkrétní skladby tvoří předlohu těchto mých opusů. Od doby baroka už ale uplynulo hodně vody. Proto mi laskavý posluchač odpustí, jak pevně doufám, i drobné prohřešky proti přísné sazbě a stylu. Vždyť hudebních vjemů a inspirací je okolo nás tolik, že také ony více či méně nahodilé drobné špílce mohou naopak způsobit jakési oživení a snad i pobavení ctěného publika.
-- Jaroslav Tůma